Honzův deník z Kamčatky 30.6. - 22.7. 2007
30.6. - Odlet
Sraz je v 7:30 na letišti Ruzyně, všichni jsou veselí, přebalíme cepíny a letíme. Letadlo je až příliš pěkné s ohledem na to, co jsme čekali (moderní Airbus 319). Kontrola víza v St. Peterburgu je OK, jen k Vláďovi mají připomínky, že jeho pas je strašný salát. Však oni ho jednou zatknou! Na informacích na letišti Pulkovo 2 říkají, že ten hotel, co jsme si mysleli, že dostaneme, tak že nedostaneme, neboť existuje ještě přímější let (to jako zítra) a že teda nemáme nárok. Ale jednáním u druhého okýnka hotel vyjednáváme a odjíždíme do hotelu. 1:0 pro nás. Hotel Pulkovo je takový postarší, ale zachovalý, ve smyslu že funkční. Po vyplnění formuláře dostáváme papír, za který nám děžurná dala v 1. patře 2 klíče od pokojů. Po stručném ubytování vyrážíme maršrutkou do města s přestupem na metro. (15+14 rublů). Navštěvujeme Auroru, ze které zazněl v roce 1917 výstřel začínající VŘSR a útok na Zimní palác, dnes nazýván Ermitáž. Pak navštěvujeme Petro-Pavlovskou pevnost, kde baštíme první místní jídlo – bliny, což jsou takové palačinky. Jedna blina člověka opravdu nezasytí.Vzhledem k pokročilé hodině byla prohlídka pevnosti rychlá, protože všude už bylo zavřeno. Hlad se hlásí o slovo, tak jsme se jej jali uklidňovat v taverně, kde já a Ludvík dáváme prase a brambory a pivo Něvskoje za 250R za oba. Zbytek řeší svoje potřeby ve večerce. Zasycené a spokojenější nás ve 22:00 opouští Vláďa a jde spát do hotelu. My ještě pozorujeme na Něvě fontánu s hudbou a chabým pokusem o světelné efekty, protože je i ve 23:00 pořád světlo. Světlo je ze 2 důvodů: jednak jsme v časovém pásmu neoprávněně o 1 hodinu posunuti (Petrohrad je 30°v.d., Praha 15°v.d., ale časový posun je 2 hodiny, poledníkově je každých 15° ekvivalentní hodině) a jednak jsme dost na severu – 59.5°. Ale tma nenastala ani později – nebylo to na čtení, bylo dost šero, ne však tma. Obcházíme Ermitáž, obdivujeme velikost náměstí před ní a pojízdné záchody instalované v autobusech před ní. Usínáme v 1:00.
1.7. - Petrohrad
Vstáváme kolem 10:00, abychom stihli snídani před pauzou co je v hotelové kantýně 10:30-11:30, dáváme jogurt, hemenex a razíme do města. Ermitáž je za 350R, místní jen za 100, studenti všech národností zdarma. Máme jen 3 hodiny, tak to vzdáváme a pozorujeme zvednutý most přes Něvu (zajímavé, jak jsou vyřešeny trolejbusové troleje, co vedou přes most). Pod mostem plavou plachetnice, hraje hudba a mluví komentátor. Jdeme se guljáť po zahradách a kolem kanálů, ale ty zahrady, co chce vidět Jakub, nenalézáme. Stejně neví, které to jsou:-)Narážíme na obchod, kde nakupujeme a razíme do hotelu metrem (s přestupem) a maršrůtkou (15+14R). V metru (ale už ráno) se dohadujeme, jak účtovat společné náklady – Ludvík se stává evidentem nákladů, které později nějak sečteme. Provozovat erár bylo zavrženo. V hotelu sprcha, někdo večeře. Pak už nás čeká autobus, máme 2 minuty zpoždění, už chtěl ujet. Veze nás na Pulkovo 1 (vnitrostátní), kde je na vstupu do letiště RTG, mačky a tyčky od stanu obsluhu zaujmou. Vysvětlení "my alpinisty" je uklidní. Na check-in-u přichází zápletka, kdy máme celkem 123kg batohů (včetně příručních), ale nepočítají to jako 20+5 jako v Ruzyni, ale jen jako 15+5! Tak s tím jdeme na pokladnu, kde řeknou že je to za 3500R příplatku. To je fakt dost a jdeme se hádat, že jsme vážili i bundy, vodu, ... Paní ale vyměkne, žádné složité odečítání váhy se nekoná a je to grátis. Jen Karlovi trvá to pochopit asi 2 minuty. Hledání gate je jednoduché, neboť jsou tu jen dvě. Potkáváme Boba, Šárku a Peťu, kteří letí s námi. Letíme TU-154M. Čekají nás 2 mezipřistání a hromada časových pásem. To zase bude jet-lag...
2.7. - Nejdelší vnitrostátní let
Den začíná prvním mezipřistáním v Novosibirsku asi ve 2:30 místního času (+3 hodiny od Petrohradu). Jelikož je to asi nejvýchodnější místo, kde jsem byl, tak to chceme v tranzitu oslavit. Bohužel alkohol s více než 15% alkoholu se může prodávat až od 9:00, tak nám vodku neprodali. Místo toho dáváme nanuka. A zase šup do letadla a další časové zóny do Blagověščensku na Amuru. Tady už je skoro poledne a šílené vedro. Protože Ludvík při prvním letu reklamoval, že na něho kape voda ze stropu, tak nás přesunuli z řady 10 do řady 3&5. Při každém letu nám servírují jídlo, pokaždé stejné i když je to asi večeře, snídaně, oběd, ale kvůli časovým pásmům pekelně rychle za sebou. V krátkých pauzách mezi spánkem pokukujeme po pastvinách Sibiře.
3.7. - Petropavlovsk Kamčatskij - objevování města
Někteří vstávají již v 5 a.m. Po osmé vyrážíme pěšky do města. Cestou obdivujeme pamětihodnosti: traktor na střeše 8-mi patrové budovy, tank T-34, který tu asi nikdy nebojoval a sochu, která zezadu vypadá jako exhibicionista zepředu jako V. I. Lenin. Učíme se nakupovat, všechno otvárá tak nejdřív v 11:00. Nalézáme poštu, kde zkoušíme registraci.Dají nám jen 1x formulář, zbytek musíme kopírovat a nedělat chyby. Takže běžíme 3x naproti kopírovat pasy, letenky... Vláďa je jako malé dítě a znervózňuje osazenstvo pošty dotazy typu "Jako místo narození máme napsat Česká republika nebo Československo?". Na poště je taky internet za 36R/hod. Více-méně hned od začátku víme, že jen vyplnění formuláře nám nepomůže, neboť potřebujeme pas od zvoucí strany. Pak doráží Bob a spol., zkoumají situaci, my vyrážíme do Bistra, kde za 50-90R dáváme kuře, lososa, mořskou kapustu,... Pak jedeme busem domů. Cestování busem se nám začíná líbit. Platí se při vysedání 10-12R za člověka. Doma bojuju s jet-lagem, ostatní jdou na čaj s naším domácím. Jsou totiž adventisti a tudíž nepijou alkohol. Večer padá na výpravu trudomyslnost. Galja nabízí zařídit registraci za 6000R za všechny. To se nám zdá hodně.
4.7. - Registrace a Tichý oceán
Ráno vyrážíme do hotelů zjistit, jestli by nám neudělali registraci. Hotel "Rus" vypadá z venku šíleně, uvnitř celkem standardně. Odkazují nás na OVIR. Nakonec se registrujeme přes Galju. Trvá to asi 2 hodiny, 7 nás čeká před poštou. Paní z tržiště nám koupila sušenky a uvařila kafe. Všechny sýry se sem dováží, ovoce je šíleně drahé (jablka 50R, víno 200R, třešně 220R). Galja několikrát vyběhne něco kopírovat. Ale nakonec se podaří všechno podat, i když není zřejmé, jestli je to už vše vyřízeno, nebo nám musí z OVIRu odpovědět (pošta to posílá na OVIR). Uvidíme. (nakonec asi nic zpátky nepřišlo). Vyrážíme pěšky kolem šíleně rušné silnice, asi 5km na bus do Domenovky, odkud jdeme k moři. Resp. Tichému oceánu!Cesta tam je trochu zacházka, nakupujeme boty a zmrzliny a pak nás sveze Kamaz, co jede na pláž pro písek. Prý když jede s lidma, tak musí pomaleji, protože cesta je fakt šílená. Pláž je krásná – vulkanický černý písek, vlny. Do Ameriky asi není vidět. Koupeme se jak nás pánbůh stvořil, ale ne moc dlouho, neboť dost fouká. Pomáháme vytlačit z písku zapadlé auto, ale bez Pajera bychom to nezvládli. Pak vyrážíme zkratkou zpět kolem říčky. Pod obrovskou skálou probíhá nějaká pařba/koncert. Karel navrhuje vyzkoušet brod, který se zdá vést do vesnice. Je trochu podezřelé, že přes brod nevedou stopy aut. To se ukazuje téměř osudné. Za brodem je krásná cesta, pak ještě brod a za ním zatopená cesta. Obracíme a zkoušíme to neznatelnou cestou, která se pak ztratí v bažině. Buď můžeme přeskočit 3 metry široký, po pás/ramena? hluboký kanál a pak zapadat dále do bažin. Další možnost je vrátit se k zatopené cestě. Tam je jen max. 20 cm vody, ale jde to. Hromady komárů, potkáváme pána s dcerama, co byl v Praze a zítra jede na Mutnovku. GPS nepřispívá k navigaci, všichni chtějí jít vzdušnou čarou a odbočují z cesty. Naštěstí se brzy vrací. V autobuse všichni usínají. Ve městě se loučíme s Bobovci a dělíme se na 2 skupiny. Honza a Ludvík jde měnit dolary, zbytek volá Denisovi a dozvídá se, že na Mutnovskou sopku to nepůjde a nakupuje. Výměna peněz se ukazuje trochu jako problém touto pozdní hodinou, neboť všichni veksláci jsou už ze zavřeného trhu pryč. Nakonec jednoho nacházíme, ukecáváme kurz na 25.20$/R a měníme 400$. Doma se dlouho radíme, co budeme dělat, když se prý na geotermální stanici jezdí tunelem ve sněhu. Přichází Denis. Nakonec asi zůstaneme u varianty Avačinskaja. Příští týden asi na Tolbačik jako náhrada Klučevskoj, která pořád soptí. Je to hned naproti, tak to bude hodně podobné.
5.7. - Ztracený pas
Ráno razí Karel na 10.km, kde potkává Bobovce, kupuje na úterý lístky do Kozyrevsku handluje simku od Boba, která mu nefunguje v mobilu (má nějaký starší na 900MHz a ta jeho sít, zdá se, funguje jen na 1800MHz). L+Vl+H jsou doma. Vláďa je nepříčetný, když mu šaháme na snídaně připravené na cestu, za které je zodpovědný. Vyfukování vzduchu z hermetických balení se mu také nezamlouvá. V 11:00 přicházá Kuba, Karel je v přístavu a špekuluje s Bobovcema ohledně lodního lístku na Čukotku. V 13:00 nikde nikdo, tak K+H+L razíme do města do muzea, kde domlouváme přes SMS sraz s Karlem. Vláďa od 11:00 kupuje simku a pak nemá naše číslo v mobilu. Muzeum je samozřejmě na opačném konci Leninovy třídy, takže se dost projdeme. Cestou nabývám dojmu, že jsem ztratil pas. Určitě jsem ho vzal s sebou, ale teď ho nemám. Oznamuji zprávu ostatním, spoléhám na to, že jsem pas nechal doma. Karel do muzea nechce, stojí to 150R a jsou toho 2 patra. Muzejních hlídaček je více než návštěvníků. Pěkně ukazují od doby Beringa , který podle lodí Petr a Pavel založil Petropavlovsk, až po prodání Aljašky Američanům a lidové zvyky současné Kamčatky. Od muzea je pěkný výhled na přístav. Po muzeu hodíme v Bistru ještě oběd a frčíme domů. Zakoupený stírací los za 10R nevyhrává, zato nám ujíždí autobus přímý a jedeme č. 26 okružním. Opravdu vidíme místa, která jsme ještě neviděli. Mezitím Ludvíkovi přichází vyděračské SMSky typu "Vyměním polohu kávy, co jste ráno koupili, za polohu Honzova pasu", "Bude to drahé" apod. Doma dostávám pas a dozvídám se celou pravdu o tom, kde a jak se našel. Bobovcům někdo ve městě poklepal na rameno a ukázal jim černý pytlik s mým pasem. Prý jestli jsou češi. Tak mu dali 1000R (dobrovolně:) a dostali můj pas. Ještě v Bistru na Sovětské ulici potkali Karla, kterému pas dali. Ještě že je Kamčatka tak bezpečné místo!Kolem 18:00 máme sraz s gruzavíkem, který nás má odvézt na turbázu odkud se dá vyrazit na sopku Avačinskou. Po jednom odkladu v 18:45 náklaďák opravdu přijíždí. Je to obrovský Kamaz s asi metrovou světlostí (malinko přeháním), vzadu budku asi pro 14 lidí, sedadla skoro jako v letadle. Cestou to trochu háže, zvláště když odbočujeme korytem Suché říčky, což je název, který řeku vystihuje. Po ní je to z hlavní cesty prý asi 6 km (nějak se mi to nezdá), jede se korytem řeky, všude jsou sopečné kameny. Náklaďák nás vyhazuje u spodní základny (to je turistická), o 1 km výše je ještě jedna od Ministerstva pro mimořádné situace (obě základny se dost podobají Barel-bivaku na úpatí Elbrusu). Platíme 6000R za odvoz a razíme směrem do sedla, kde už je vidět sníh. Kousíček za turbázou nacházíme sjezdovku – diesel agregát na vlečce, 2 motory a 2 lana jako vlek. Kousíček odtamtud nacházíme místo na stany a trošku urovnáváme sopečný popel – jde to snadno. Testujeme vaření na benzínovém vařiči, pak ještě zkoušíme zbraň proti medvědům. Je to taková mechanická, na pružině založená propiska, na kterou se přišroubuje patrona. Celé to udělá efekt jako světlice s různými barvami.
Vzdělávací vsuvka: Teď je tu světlo až do půlnoci a rozednívá se kolem 5 a.m. Je to trochu podezřelé, protože Kamčatka je na podobné zeměpisné šířce jako ČR. Ale je to asi díky "špatnému" časovému pásmu, které tam mají, protože ačkoliv oficiálně tu je od ČR +11 hodin (víc už to nejde), tak geograficky by to (dle diáře britského Institute of Physics) mělo být max. 10 hodin. Takže pravé poledne je tu asi ve 14:00.
6.7. - Sopka Avačinskaja

Dole u tábora se vesele lyžuje. Sluníme se a kecáme s Karlem. Každou celou hodinu se pokoušíme vysílačkou navázat kontakt s druhou výpravou. Konečně se ozývají, že jsou na vrcholu. Dalekohledem je opravdu na vršku vidíme. Do tábora nedoráží po půlnoci, ale už asi ve 22:00, tj. dali to za 7,5 hodiny. Žerou komáři, ale český Off zabírá relativně účinně.
7.7. - Bloudění v mlze - den 1
Dnes vyrážíme na výlet do národního parku Naličevo, obejít zadem sopku Korjackou a pak se vrátit zpět na jih skrz Pinačevské sedlo. Už z vrcholu Avači jsme viděli, že je tam sníh a spousta hrbolků. Držíme směr sever, po 2 km odbočujeme na SZ a ten držíme podle kompasů. Pomoci GPS měříme ušlou vzdálenost (vzdušnou) a nadmořskou výšku a zapisujeme ústupové body. Je mlha a mrak jako mlíko, ještě že máme ty kompasy. Občas je vidět do údolí. Za každým kopečkem je další kopeček, případně sněhové pole. K večeru nalézáme stopy a se zvoláním "ty vedou k teplým pramenům" po nich vyrážíme. Stopy jdou z kopce, tak se jde veseleji. Ale furt nic. Rozprchneme se do stran hledat tábořiště. Kluci odspodu řeku nenašli, nejoptimističtěji se tvářil Peťa, který nás podle GPS navádí na tábořiště, kde teče i voda (a nezamrzá po ránu). Děsně fouká, děláme brkaši se špekem. Je to super. Ruská brkaše už má v sobě i nějakou chuť a i slanina je naložená s česnekem a kořením.8.7. - Bloudění v mlze - den 2
Ráno balíme, měníme azimut ze S na SZ a vyrážíme. Oproti včerejšku se občas přidává i kosodřevina či hustník. Překonáváme říčku Šumnou (asi) – nejdřív je to sešup sněhem na břeh, pak přecházíme po sněhovém mostu. (Včera jsem zapomněl napsat, že jsme sjezdovali na batohu jako na sáňkách. Super, jen to nemá brzdu.) U Šumné (než se nám podařilo vylézt z jejího údolíčka skrz všechny hustníky) jsme narazili i na teplý mikropramen. Vynecháváme oběd. I dnes bychom měli zdolat 10 km vzdušnou čarou a dorazit do Pinačevského sedla. Konečně se ukazuje na obzoru. Je to ale ještě přes široké údolí s množstvím potoků a hustníků (ty pravda nejsou úplně nejhustší). Ve stoupání na sedlo vidíme Ukrajinskou grupu 8 turistů. Prvním z nás se je podaří dohnat v sedle.Já už nemůžu, s Ludvíkem dáváme glukózu a silný vítr (skoro vichřice) nás tlačí do zad. Mám strach, že v sedle nezabrzdíme. Sněhem sestupujeme (spíš sbíháme) dolů, doháníme Ukrajince a pokračujeme v nekonečném sestupu. Ve 20:00 dáváme oběd a večeři. Vzhledem k plánování zásob, tak některým dochází jídlo (neboť už jsme měli být dávno doma). Kousek za přístřeškem je optimistický patník s nápisem "WWF 20 km". To nám dává optimismu – do vesnice musíme ten večer dojít. Za 5 km nás čeká patník s nápisem "WWF 25 km". Zatím to všichni berou jako chybu měření. Další patník je 30 km, už chápeme, že to značí cestu v opačném směru, tím ale těžko říct, jak daleko je to domů. Ještě že se stmívá až o půlnoci. Sice i o půlnoci to šlape, ale dost pomalu. V 1:00 rozhodujeme, že musíme brzy zastavit a tábořit. Nikde není nic vhodného, tak to po 20 min rozbalíme uprostřed lesa. Ludvík usíná během výběru místa. Jsme mrtví, ve 2:00 už spíme.
9.7. - Zpět do civilizace
Ráno nás Karel zase burcuje už asi v 9:00, snídáme zbytky: chalvu, 1x muesli tyčinku, tvrdý sýr. Fofrem balíme a razíme dojít zbytek cesty do civilizace. Je to opravdu kousek – jen asi 4 km. Vesnice je několik domů a vrakoviště aut. Taky je tam kiosek se smíšeným zbožím. Kupujeme sodovku, jikru, rybičky a mořskou kapustu. Paní nám volá taxíka. Nakonec přijíždí 2. Jeden 7+1, druhý normální auto. Za 900R nás odvezou do Jelizeva, odkud jedeme busem domů. Je to celkem úspora oproti 6000R opačným směrem. Odpoledne doma relaxujeme, jíme a nakupujeme. Ludvík si posílá domů pro PUK k českému mobilu. K večeři vaří Peťa super rybu.10.7. - Termální prameny v Paratunce
Ještě včera se nám podařilo vyměnit lístky na autobus z úterý na čtvrtek do Kozirevska což je asi 450 km = 9 hodin. Všichni vypadají, že musí nakupovat, např. rukavice, návleky, ... Dva sportovní obchody jsou na 7.km – AlpIndustrie a Zig-zag. Jen my 2 s Ludvíkem jdeme do Paratunky, kde mají být termální lázně. Protože z 10.km nám ujel autobus č. 111, tak jsme jeli busem do Jelizeva (15R) a pak maršrutkou do Paratunky (30R). Necháme se vyhodit u bazénu, vstupné je 65R (v jiném bazénu je vstupné 70R a tvrdili jim zítra, že je to ten nejlevnější). Měli tu 2 bazény, jeden s vodou 39°C a druhý se studenou. Je bezva to střídat, Ludvík původně nechce, ale pak se pochlapí. Po příjemném koupání dáváme "Komplexnyj oběd" za 90R a Guinness z nostalgie k tomu. Plovárna má otevřeno 9-21 za 65R, pak je noční provoz 21-4 za 150R. Cestou zpět jedeme přímým autobusem 111 za 50R. Večer chválíme všem nákupy, Ludvíkovy nové boty za 7500R a krásné rukavice a návleky.11.7. - Relaxujeme

12.7. - Cesta do Kozirevska

Na bázi už jsou češi, co jsme je potkali v P-P. Kecáme, vaříme a zabíráme 1. patro (podkroví) na bázi.
13.7. - Pokus o Tolbáčik
Vstáváme ve 4:00, odcházíme v 5:30 na Tolbáčik. Hora Tolbáčik má 2 vrcholy: jeden vulkanický na okraji kráteru 3081 m.n.m. a pak Ostrý Tolbačik 3672. Na Ploský Tolbačik to jde bez maček, Ludvík zůstává pod závěrečným stoupáním, brzy se ztrácí v mlze i se svou žlutou bundičkou. Až na okraj kráteru to jde bez maček. Kráter chvílemi vystupuje z mlhy, je opravdu hluboký 500 metrů, ale chybí mu na dně jezírko dle mapy.Kuba, Peťa a já se rozhodujeme pro Ostrý Tolbačik, zbytek jde jen na Ploskij Tolbačik, tj. obejít půlku kráteru. My sestupujeme skoro až k Ludvíkovi, který zatím pobíhá kolem kamene a přes kamenné pole stoupáme od jihu do sedýlka mezi Tolbáčikama. Je to dost příkré, ve 14:00 dost měkké a než jsme tam vlezli, tak z vrchu proletěly 2 kameny (nepočítím-li kamenné laviny co padají ze všech svahů okolo). Ale kluky těžko zastavíš. Ze sedýlka (3000 m.n.m.) koukáme dírou v mraku k Bezejměnnému a Klučevské sopce. Přemýšlíme o dalším postupu na vrchol. Hřebínek vypadá podezřele, blízko jsou vidět trhliny, dále pak nějaký převis. Nicméně vyrážíme vzhůru. Ale je to všechno mokré, prohlížíme trhliny, pak do jedné padám po pás. Rozhodujeme se to otočit. Cesta dolů je stejnou cestou, jen se ledovec proměnil ve vodopád. Nic moc. Pak nás čeká dalších asi 10 km sestupu skrz lávová pole a sopečný popel. Nějak mi to nešlape, je to nekonečné. Přicházíme na bázi, kde ale naši jsou pod jakýmsi přístřeškem a staví stany. Dozvídáme se, že přijeli vulkanologové s francouzskými turisty a že jsme jim museli vyklidit náš příbytek. Naštěstí Bob a spol. nás všechny vzorně sbalili do batohů a batohy přenesli ven. Oproti očekávanému odpočinku nás čeká stavění stanu a hledání v desítkách igelitek s jídlem. Časně usínám.
14.7. - Lávové jeskyně a mrtvý les

15.7. - Medvěd zblízka

16.7. - Jupiter a Mars
V případě pěkného počasí jsme plánovali vyběhnout nad táborem na Oválnou Ziminu. Naštěstí je ale ráno v 5:30 škaredě – prší a je mlha –tak spíme do 9:00. Pak hrajeme Bang a baštíme. Na odpoledne vyrážíme na odpočinkový výlet do kráterů Jupiter a Mars, kde prý trénoval i slavný Lunochod. Krátery jsou pěkné, kluky postihují roupy, tak horolezí, řeku překonávají v nejhorším místě a skrz ledovec. Prší. Obdivujeme zajímavé pruhy trávy přes sopečný popel, vypadá to jako něco mezi pavučinou a čtverečkovým papírem. Kuba a Karel vyráží z cesty zpátky kouknout se na ledovec na Ziminu. Obhlížejí trhliny, překvapuje je, že na místě kde očekávají 1 m ledu najdou 4 m hlubokou trhlinu. Obsazujeme Kubovi stan a hrajeme Bang.17.7. - Brodění říčky Studené
Po pomalém startu pokračujeme stejnou cestou jako jsme už šli včera, krátery Jupiter a Mars necháváme vpravo. Nabíráme kurz k řece Studené, poněkud výše proti proudu. Dorážíme k ní asi ve 14:00. Je to pěkná dravá řeka, vodáci odhadují WWIII. Voda je studená a kalná. Nahoře ani dole to nevypadá na bezproblémový brod. Volíme složitou metodu s budováním lávky pro batohy a brodění lidí (bez batohů). Kuba a Bob brodí na druhou stranu. Kuba jen v úžasných trenýrkách. I z druhé strany řeky vypadá, že je mu zima. Na poněkolikáto přehazujeme vodáckou házečku a budujeme lávku. Názory na konstrukci se liší dle toho, kdo je na kterém břehu. Za chvíli přibíhá Kuba a názory sjednocuje. Postupně posíláme všechny batohy, opačným směrem putují jediné hůlky. Na etapy přecházíme/brodíme řeku. Několik menších ramen jde v pohodě, poslední část je nejdrsnější – vody po půlku stehen a silný proud. Člověk po dně pomaloučku ujíždí. Ale zvládáme všichni na jedničku. Pak ještě umyjeme nohy a dáváme na břehu oběd v 18:00. Celá operace trvala přibližně 4 hodiny. Pak se dozvídáme od ukrajinské výpravy, že oni řeku překračovali ráno a že to zvládli suchou nohou! Trošku to dává smysl, protože řeka teče z ledovce a ten většinou po ránu netaje (takže je dobré nabírat pitnou vodu v dostatečném množství již večer). No, víme to pro příště. Po dobrém obědě (český salám) ještě pochodujeme k Beranímu potoku, abychom našli tábořiště. Krajina je kouzelná se spoustou volně stojících kamenů, které připomínají páva, velblouda atd. Jen s dobrou vodou je problém, ale nakonec ji nacházíme. Vaříme těstoviny s polívkou místo omáčky. Provádíme protimedvědí opatření.18.7. - Zpět do nížiny
Ráno přecházíme Beraní potok a postupně je jasné, že sestupujeme dolů. Jednak vidíme les a druhak vidíme a cítíme mračna komárů. Odvoz autem máme domluven až na zítra, tak spekulujeme, co podnikneme. Nakonec necháváme batohy na místě (GPS je opravdu k nezaplacení) a jdeme se podívat do Kopyta – místa odvozu. Tam je přístřešek, 2 kadibudky a cedule o národním parku. A taky spousta komárů a mušek. Část lidí jde do tajgy vyzkoušet, kolik je tam komárů a jestli není náhodou průchozí. Před pátou je slyšet zvuk gruzavíku a přijíždí Dyma, že si ho prý Ukrajinci objednali o den dříve. S Ludvíkem se věnujeme vraždění komárů, kteří propichují Goretex a podobně. Za chvíli je jich na stole pěkná hromádka. Zdá se, že komáři jsou specialisté – po vyvraždění těch, co seděli na zádech, jsou záda prázdná. Začínají převládat mušky a hovada. Za chvíli se začíná hýbat křoví a za 10 minut z něho vylézají Ukrajinci. Přímá cesta dle GPS není v terénu s vegetací to nejlepší. Domlouváme, že si skočíme pro batohy a pojedeme taky dolů, zítra koukneme do Essa. Dyma nás trochu vyveze nahoru, pak je to poklus podle GPS k batohům. Cesta autem dolů je drsnější než ta nahoru. Několikrát mám pocit, že urazíme nějaký strom, párkrát se málem převrátíme. Asi má náklaďák nízko těžiště, že k tomu nikdy nedojde. Přes jediný most udělaný z klád jdeme pěšky. V Kozyrevsku jedeme k magazínu, který má Dyma se ženou. Nakupujeme. Objednáváme rybu. Pak jedeme do turbázy, což jsou domečky u kohosi na zahradě. Pěkné a útulné. Taky tam mají "baňu", což je ruská koupelna kombinovaná se saunou. Ukrajinští kolegové říkají, že je špatná a malá. Ale aspoň něco – namícháme si teplou a studenou vodu do lavóru a pak v sedě (protože je nízký strop) se jí poléváme. V sauně je zima, ale jsou tam březové metličky, tak testujeme aspoň je. Doráží objednaná ryba, po půlnoci už z ní máme polévku s obrovskými kusy masa. Vařili jsme na benzínu, neboť elektrika byla šíleně pomalá.19.7. - Bahno a kaviár v Essu
Ráno neteče voda a nejde elektřina. V 10:00 přijíždí Dyma a ani ne za 1 hodinu odjíždíme do Essa. Za Ukrajinci zůstává šílený bordel. V Essu stavíme u bazénu. Má tak šíleně teplou vodu, že se nám nechce v tom vedru ani zkoušet (termální). Dáváme v bistru oběd (boršč, rybí sekaná za 100R) a jdeme k muzeu. Nikde nikdo, ale jsou tam zajímavé dřevěné stavby. Potkáváme nějakého Fina, co už půl roku cestuje po Rusku, nejdříve byl na řece Leně. Prý je kousek za městem termální pramen. A opravdu – 3 dámy jsou celé namazané od hlavy až k patě černým bahnem. Vedle je bazének s šíleně horkou vodou – cedule říká 42-47°C. Před koupáním vyrážíme ještě na kopec kolem památníku, co je u něj jakýsi podivný klacek na oheň (jako součást památníku). Kopec je strmý, cesta hoodně prašná. Pak míříme do pramene, žerou nás komáři, voda je šíleně teplá, v řece zase příjemně studená. Na 19:00 jdeme na sraz ke gruzavíku. Samozřejmě se čeká na Ukrajince, kteří byli na projížďce na koni (350R/hod/kůň). Pak ještě že se bude kupovat kaviár, protože je strašně levný (600R/kg), v Petropavlovsku prý stojí od 1200R/kg.Objednáváme 7kg, za 2 hodiny doráží 6kg. Slibují přivézt za 15 minut zbylé kilo a Ukrajinci ještě jedno přiobjednávají. V mezičase dáváme večeři: kaviár, bílý chléb a máslo. Za 45 minut žádná známka kaviáru, tak mizíme. Do Anavganu, kde měl být koncert korjacké hudby. Bohužel byl od 19:00 a my přijíždíme dost pozdě. Aspoň vidíme spoustu korjackých dětí a úžasné vrtulníkové letiště. Pak vyrážíme na noční jízdu do Petropavlovsku. Je to drsné, zvláště pro Dymu, který za celou noc spí asi jen 1,5 hodiny.
20.7. - Loučení a potopa
Ráno ve 3 děláme pauzu u nějakého non-stop magazínu. Je to okýnkový prodej, chudák Šárka si neumí říct o sušenky, tak nic nekupuje. O chvíli později nás zastavují policajti a chtějí vidět doklady. Karlovu registraci vidí poprvé, tak to jdou ověřit do budky. Ukrajinci mají taky problém. Ale za chvíli je vše OK a jedeme dál. Na 9.km přijíždíme kolem desáté hodiny ranní. Nejdříve jedeme domů, pak se rozprcháváme do města. Ludvík shání kalhoty na cestu domů, na tržnici to nejde. Kupujeme suvenýry a nakupujeme jídlo na rozlučkovou večeři, protože Bobovci zůstávají a pokusí se jet lodí do Vladivostoku a my zítra odlétáme domů. Začínáme polévkou, pokračujeme uzenými rybami, kaviárem, paparetnikem (jakési jedlé kapradí), vodkou... Asi ve 3 jdeme spát. Totálně přejezení. Asi ve 4 nás budí Bob, který je na záchodě, že teče ze stropu voda. Voda nám teče i do pokoje a zaplavuje moje věci. Karel jde zazvonit na sousedy, co že se to děje a za chvíli proud vody ustává. Vytíráme podlahu a přesunujeme lidi do sucha. Ludvíka celá akce ani nevzbudila. Pokračujeme ve spánku.21.7. - Mačety na palubě
Probouzíme se a balíme a uklízíme. Ve 12 odchází Bobovci, za chvíli po nich jdeme po částech i my. Přesouváme se na letiště, já a Vláďa navštěvujeme Jelizevo a kupujeme izolepu. Lepíme batohy do potravinářské fólie a izolepy a jdeme skrz check-in. Karel ukazuje mačetu a teoreticky ji může vzít i na palubu, neboť další RTG už není. Inu vnitrostátní let. Máme přesně 99kg, když teda nepočítáme batůžky, co jsme nechali za rohem. Čekárna je i venku, vyplňujeme jakési dotazníky ohledně turistiky. Ludvík a Karel frajersky v ruské verzi, ale často se radí ohledně překladu. K letadlu jdeme pěšky, je to Il-86, strašně velké letadlo, šla by udělat i hvězda v uličce. Konfigurace sedadel je 3+3+3 a strašně vysoký strop. Nastupuje se v přízemí a nahoru se jde po schodišti. Vzletová hmotnost je 200 tun. Tentokrát je mezipřistání v Chabarovsku a Krasnojarsku.V inflight magazínu si čteme, že když máme mezi příletem a odletem více než 8 hodin, že nás ubytují v hotelu. Pro jistotu vytrhávám stránku s anglickým i ruským textem. V Petrohradu čekáme nejdříve půl hodiny na batohy a pak jdeme k okýnku Transfer pro hotel. V hotelu prý nemají žádné místo. Ani argumentace vytrženými stranami nepomáhá. Ze strany úředníků padají vtipy typu "to máte z jakého magazínu? Ze sportovního? Chacha.", do otevření check-inu zbývá 6 hodin, tak táhněte atd. Hotel nedostáváme a tak přejíždíme na Pulkovo 2 autobusem (zdarma). Tam uléháme v 1. patře. Na to, že je noc, je tam docela frmol.
22.7. - Zase v Evropě
Check-in probíhá hladce, asi hlavně díky metodě batohů ponechaných stranou. I imigrační kontrola je rychlá a bezbolestná. V ještě neotevřeném baru dáváme poslední skromnou snídani - losos, polystyrenový chleba a 1 litr vodky (než nám ji zabaví jako nepovolenou tekutinu). Všichni jsou nějací veselejší.Závěrem
Překvapilo mne, že jsme ani jednou neměli pocit, že nám někdo chce ublížit nebo něco ukradnout. Vzhledem k tomu, že jsme celou dobu jedli téměř cokoliv, tak je až s podivem, že se nikdo za celé 3 týdny ani pořádně nepoblil ani neposral.