Na jihozápadním úpatí kopce Bykovo u osady Podbykovo (860 m n.m.). Pohled JZ směrem na Detviansku Hutu.

Louky u osady Nový svět (800 m n.m.) končí v zalesněném a nesjízdném údolíčku, které je nutno překonat pešky okolo kraje lesa až na louky viditelné v protilehlém svahu na horizontu.....

Je jasne, ze ten skvely dojem z tras byl z casti zpusoben dobrym pocasim a nadhernymi barvami zloutnoucich buku, cervanajicich jerabu, oranzovych javoru, piskovych luk, zelenych smrku a jedli, slusnou viditelnosti a TEMER NULOVOU pritomnosti lidi v horach, ale pro pro lidi, kteri nemaji radi trial, hluboke blato, sklony nad 25% a podobne chutovky, je to IDEAL, ktery velmi silne utocici na muj dosavadni MTB vrchol (hrebenovka Javorniku). A to v teto oblasti jsou jeste minimalne dve podobne trasy, ktere jsme jiz nestacili projet (sel jsem tam jen pred lety pesky...).

Roztroušené chalupy osady Nový svět (800 m n.m.) a stezka ztrácející se na loukách.......

A protoze jsme v sobotu vecer necekane potkali v pustych lesich dva kluky ze Zvolenu na fullicich mam i (mnou nejety) tip pro trialisty: Ponicka Huta - sedlo Jasenova - Polana - Kyslinky (i po modre i po zlute). Ale jak jsem videl ta kola a ty svaly, tak to bude fakt tezke.....

Polední relaxace s výledem na vrch Bykovo (1110 m n.m.) po pěším překonání nesjízdného údolíčka mezi osadami Nový Svět a Dedinka.

Základní údaje o nedělní trase: délka celkem 35,1 km, z toho 23,1 km terén (66%), 12 km asfalt, převýšení +819 m, -819 m, čistý čas jízdy 2:28, čas jízdy s přestávkami 4:00.

Nedělní trasa (1.10.2000) začínala na parkovišti před vrátnicí bývalého jednotného rolníckého družstva nad obcí Sihla (945 m). Službu konající vrátný nám ochotně přislíbil pohlídat auto, a tak jsem odjížděli klidnější. Vzhledem k nedostatku času jsme se rozhodli vyjížďku podstatně zkrátit a vystoupat na hřeben od blízké samoty Dolina, ale jistě jsou i jiné možnosti.

Stoupání k samotě na vrchu Čerchlá (765 m n.m.).

Dvoukilometrové klesání od našeho zaparkovaného auta po uzoučké silničce podél potoka Rimavica k samotě Dolina (783 m) nás pořádně podchladilo. Už je tu však odbočka ze silnice doleva po zelené značce na travou zarostlou polní cestu. Prozíravě se vysvlékáme a začínáme stoupat na hřeben. Po chvíli přijíždíme do opuštěné osady Kysuca. Při pohledu na rozpadající se domy s rozbitými okny na nás padá tíseň.

Neuvěřitelné podzimní barvy ovocných stromů u osady Zubra (540 m n.m.).

Stoupání začíná být stále strmější, naši technickou zdatnost prověřují i občasné pramínky vyvěrající po bocích cesty a vlhké ploché kameny, kterými si bývalí obyva telé osady zřejmě zpevňovali cestu nahoru. Na konci osady potkáváme starší paní. Podivuje se nad naším "naničhodným" snažením a upozorňuje nás, že následující strmý výjezd není pro kola moc vhodný. Má pravdu. Ani jednomu z nás se nedaří tento úsek překonat bez šlápnutí na zem. Stále stoupáme, ale sklon je již přijatelný, vadí spíše tráva na stezce. Záhy stezka mizí ve křoví a tak pokračujeme vzhůru bez cesty, přímo po louce. Nad námi se klidně pase stádečko krav a starý bača i jeho pes asi pochrupují, protože nemáme pocit, že by si nás všimli. Až teď, odkudsi shora se ozývá výhružný štěkot, a tak krávy objíždíme z bezpečné vzdálenosti, protože je jasné, že při naší rychlosti jízdy, rovnající se rychlosti chůze, bychom byli pro obrovitého sněhobílého čuvače snadnou kořistí. Bača nám však přátelsky kyne a přivolává psa, takže postupně měníme směr jízdy zpě t k původnímu bodu na horizontu.

Uprostřed hlubokých jehličnatých lesů se náhle objevuje osada Biele Vody (950 m n.m.) a zapadající slunce spolu s žloutnoucími listy osamělých ovocných stromů vytváří kouzelnou atmosféru.....

Konečně jsme na rovném bočním hřebínku (vystoupali jsem od silnice 170 výškových metrů) a otvírá se nám krásný půlkruhový výhled od Klenovského Veporu na východě, přes masív Drahové na jihu až po roztroušené horské vesničky Lom nad Rimavicou a Drábsko na západě. Výhled na sever cloní masív hlavního hřebene, kam se musíme ještě sto výškových metrů "vyškrábat", a to nám trochu kazí náladu, ale nedaleká samota se žloutnoucími ov ocnými stromy na zahradě a volně se popásající kůň nás zase ladí do lyrična a před očima se nám míhají vzpomínky na koně v rumunském Fagaraši a v rakouských Seetaler Alpen.

První louky na hřebeni (970 m n.m.) západně od sedla Tlstý javor.

Po krátkém odpočinku nasedáme opět na kola a po široké polní cestě a po červené značce vyjíždíme až na hlavní hřeben do výšky 1050 m n.m., na nejvyšší bod dnešní trasy. Tady konečně začíná pohodová hřebenovka , na které se rozdíl výšek sedel a vrchol ů pohybuje průměrně jen kolem šedesáti metrů.

Vzhledem k tomu, že dalších čtrnáct kilometrů na vrch Zákľuky je, až na jednu výjimku, orientačně velmi jednoduchý ch (stále po hřebeni po červené značce), omezím se jen na popis místa kde jsem se nechal strhnout příjemným rychlým sjezdem po polní cestě a z hřebene jsme bez značky sjeli. Jde o místo u druhého koňského "ranče" ve stoupání na Dlhý grúň (vlevo dole je vidět první domky osady Sedmák), kde j e bohužel nutno opustit pohodlnou polní cestu, odbočit z ní doprava a stoupat dále po hřebeni (na mapce i v kilometráži je samozřejmě zachycen náš chybný postup).

Hřeben Tlstý javor - Zákluky (1012 m n.m.) s mohutnými osamělými buky a krásnými loukami má neopakovatelné kouzlo.

Po překonání sedla Tlstý javor vede trasa po hřebeni téměř souběžně s hranicí CHKO Poľana. Nádherné výhledy JZ směrem na horské vesničky Drábsko a Lom nad Rimavicou jsou zde vystřídány sceneriemi liduprázdných horských hřebenov ých luk obklopených hlubokými jehličnatými lesy. Podzim již zbarvil trávu do zlatova a mohutným osamělý buk ům přidal do listí kromě žluté barvy také rudohnědou.

Typický vzhled nejkrásnějších částí západního hřebene Veporských vrchů.

Typický teplý jižní vítr, který je neroz lučně spojen s podzimními inverzemi nás láká k sesednutí z kola. Sedáme si do prohřáté trávy a napjatě posloucháme, zda se v této vyhlášené oblasti výskytu jelení zvěře dočkáme také zatroubení říjného jelena. Teplé počasí ale hlasité říji nepřeje, a tak alespo ň pozorujeme modré nebe a v mírném oparu zahalený vrchol Poľan y. Nemůžeme ale meditovat moc dlouho, čeká nás ještě dlouhá cesta na Moravu.

Zejména v techto opuštěných končinách u vrchu Zákluky (loučnatý vrch v pozadí) je nezbytné být vybaven logem elektronické konference Velo na přilbě.

Malé překvapení zažíváme před vrchem Zákľkuky , kde na loukách zahlédneme terénní auto s lovci jelenů. Nepříjemné je také to, že širší cesta, kterou jsem se nechali zlákat, vrchol objíždí. Nezbývá než vyjet na vršek po louce. Následuje poměrně prudký sjezd po louce bez znatelné stezky JZ směrem až na kraj lesa. Červená značka a úzká pěšina se skrývají v pravém "rohu" louky. Po chvíli se nám staví do cesty skalnatý hřebínek, kde musíme kousek kola tlačit a už začíná prudký sjezd mezi stromy se spoustou serpentin a kořenů, takže o nějakém větru ve vlasech si můžeme jen nechat zdát. Najednou značku kolmo křižuje vrstevnicová lesní cesta se zemním povrchem. Věříme mapě, opouštíme značku a vydáváme se po lesní cestě doleva, mírně do kopce (nikde z této cesty neodbočujte vpravo dolů). Asi po dvou kilometrech začne cesta klesat a konečně si tak vychutnáváme zasloužené tři kilometry sjezdu. Dole v Kamenisté dolině je bohužel kvalitní lesní asfaltka (bez značky), takže závěr akce připomíná spíše silniční výlet, ale 200 metrové převýšení zpět k autu není na závěr takové akce taky moc jednoduché.

Tak takhle vypadá usychající podzimní tráva z blízka.