Vyprávění o jezevčících Prof.MVDr Václav D y k, DrSc Čeho se Pajda bojí Jezevčíkům neujde nic. Jejich sluch je tak bystrý, že zaznamená i téměř neslyšitelné zašustění křídel můry, tichý přelet netopýra, velice vzdálené zabekání srnce nebo tlukot jeleních parohů když na podzim zápasí v říji. Pro domov má svůj pozorovací talent vycvičen zvlášť. Jednak si umí přesně spočítat, že nejsme ještě všichni a hlavně rozezná zcela bezpečně až do druhého patra kroky svých lidí. Nevzruší ho, kdyby pod balkónem pochodovala četa vojáků, ale přichází-li někdo z nás, okamžitě se probudí z nejtvrdšího spánku a letí ke dveřím s vrtícím se ocáskem, který mu div neupadne. Také naše auto rozezná ode všech jiných. Jeho startování, bouchnutí dveří a hlavně jeho ztichnutí, když přijede na parkoviště před dům. Pajda se ve svém mládí setkával v Praze s velikými hluky. Nablízku startovala nebo přistávala velká letadla, houkaly sirény záchranných aut, hlomozily nákladní vlaky, nebo burácely teplárny při čištění. Vůbec nic z toho mu nepřipadal divné nebo hrozivé. Ale když přišel k nám a já jsem ho vzal na první hon, podlehl takové panice při prvním výstřelu z pušky, že se mohl na řemínku přímo uškrtit. Myslel jsem, že se v něm ozval zděděný pud předků a že chce za zvěří. Byl jsem dokonce spokojený, že hned napoprvé takto reaguje. Brzy potom jsem si potřebovat ověřit dopad nově koupených kulových střel a vzal jsem samozřejmě Pajdu sebou, do opuštěného prostoru staré cihelny, kde má myslivecké sdružení střelnici. Byl jsem tak zaujat svým zkoušením zásahů do terče, že jsem si jen tak na půl oka všiml, že po první ráně Pajda zmizel. Po skončení zkušebních ran jsem jezevčíka marně volal. Hvízdal jsem, křičel, lákal, ale Pajda nikde. Obešel jsem celou cihelnu. Marně. Doufal jsem ještě, že bude u auta. Nebyl. Začínal jsem mít pořádnou starost. Na střelnici byl se mnou poprvé a ještě k tomu autem. Z Bavorova do Vodňan, kde jsme trávili dovolenou, bylo víc než deset kilometrů a Pajda tudy určitě ještě nikdy nešel. Nikdo ho tu neznal, aby mi ho vrátil kdyby se s ním setkal. Hledal jsem ho až do večera s úzkostí, ale musel jsem se vzdát. Jel jsem po silnici pomalu a se strachem, co mi řeknou doma. Dole na hlavní silnici jsem potkal dvě děti. Viděly malého psíka, ale nevšimly si, kterým směrem odběhl. Směrem k Vodňanům byla křižovatka, silně frekventovaná. Kudy se dal? Možná, že na Prachatice. Přesto jsem však raději zamířil k našemu dočasnému domovu. Po několika kilometrech jsem ho spatřil. Pil právě z příkopu vodu. Mé auto poznal hned, protože ho považuje také za své. Ach, ta radost ! Mnohokrát se pokusil olíznout mi obličej. Ale na zadní sedadlo, kde ležela puška, se mu již nechtělo, ač tam bylo jeho dřívější místo. Nechtělo se mi věřit, že by se čistokrevný lovecký pes mohl bát toho, co pro jeho příbuzné bývá vzrušujícím zvukem: rány z pušky svého pána. Koncem léta jsem byl pozván k odstřelu srnce, který byl již nevhodný pro chov. Pole byla v tom období již holá a suchá, pastva na nich prakticky žádná, takže srnec se pohyboval určitě převážně jen po stinnějším lese. Ale tam se toulali houbaři a pracovali denně dřevaři. Nebylo snadné srnce řádně obeznat a vystopovat jeho spády mezi úkryty v houštinách. Nakonec nás s lesníkem napadlo, že ho zastihneme nejsnáz tam, kde se zachoval malý proužek zeleně v drobném záhumenkovém polním sadu. I ten se křísil z každodenního povadnutí až když začala padat rosa, protože Moravský kras je celý suchý a vody zde hučí jen hluboko pod zemí. Srnec sem opravdu podle stop vycházel, ale až velmi pozdě večer. Po několika dnech marného chození jsme ho zahlédli. Vystřelil jsem malou mezerou mezi větvemi, srnce padl, ale než jsme k němu došli, ještě se zvedl a zmizel v houstnoucím příšeří. Tma už byla příliš veliká, abychom mohli hledat jen tak nazdařbůh. Napadlo mne, abych doběhl pro Pajdu, kterého jsem měl v autě. Nevypadal příliš nadšeně, protože neměl rád noc a ještě víc se vyhýbal houštinám kopřiv, které pálily do čenichu, tlapek i po celém břichu. Po nasazení k nástřelu větřil sice a čenichal, ale klikatil cestu a často se zkoumavě zastavoval. Najednou, jako kdyby se rozhodl, obrátil se po polní cestě k vesnici. Měl jsem již podezření, že z Pajdy nebude ani myslivecký pes a že jde zkrátka domů, protože ho takovýto lov nebaví. Pajda ale najednou zabočil do řádků brambořiště, jako když si chce zkrátit tuto nepříjemnou cestu. Ale moc jsem mu křivdil ! Ze tmy se najednou zvedl postřelený srnec, vrávoravě popošel k okrajovým stavením vesnice a znovu upadl. Na štěstí do slabého odlesku vzdálené pouliční svítilny, takže jsem mohl zakončit druhou ranou tento dramatický lov. Výstřel se burácivě rozlehl nocí a ozvěnou se vrátil od kulisy lesa. Lesník doběhl od lesa a ptal se: "Kdepak máme toho výborného barváře?" s obdivem k Pajdovi, o němž nebylo známo, že by vykonal obtížnou dohledávku, o níž se hodí při zakončení lovecké sezóny na "poslední leči" promluvit. Ale Pajda nikde, zmizel jako duch. "Jistě běžel přes náves k autu", utěšoval mne lesník, když viděl jak neklidně naslouchám nerušenému tichu. Ale jak by mohl najít z vesnice, v níž nikdy nebyl, naše auto, stojící na druhé straně u lesovny? Lovecký úspěch byl pokažen ! Musel jsem najít svého kamaráda, i kdybych měl pátrat celou noc. Dotáhli jsme uloveného srnce k autu, vyvrhli vnitřnosti, vytřeli "barvu". Usedl jsem po tomto vzrušení, nastartoval motor a rozsvítil světla. Poslední naději dávalo opakované zahoukání. Teprve teď se směrem od vesnice zableskla dvě nazelenalá světla Pajdových očí a můj ztracený přítel se provinile, jak to umějí snad jen jezevčíci pomalu přišoural, ba připlazil k autu. Když jsem ho vzal na klín, porozuměl jsem konečně jeho tichému kňučení. Protože měl Pajda tolik jiných předností, rozhodl jsem se, že budu tuto jeho jedinou loveckou vadu respektovat, a že bude chodit častěji jen na hony kde se střílí méně hlučnými brokovnicemi. Zvědavým průvodcům v polesích, jež neznám, nebo v nichž bych mohl překročit hranice revíru, nezbývá než vysvětlit, že Pajda je panikář při kulovém výstřelu, ale jinak výborný stopař a barvář. Většinou se tomu trochu pohrdavě usmívají, ale já jsem přesvědčen, že kdyby byli naprosto upřímní, tak by také na svém psovi nějakou tu chybičku našli. Copak je vůbec někdo na světě úplně dokonalý? Čeho se Pajda nebojí Zmíněné kulové výstřely z bezprostřední blízkosti Pajdu značně deprimují. Ve většině jiných situací však připomíná spíš odvážlivce typu malého Davida. Úplně tak doslova to není myšleno, ale uvažte, prosím, že váží 7-8kg podle roční doby, je jen 25cm vysoký, tělo má od čenichu k ocásku 60cm dlouhé a na proutek je třeba ještě připočítat 25cm. Zkrátka je to malý psík "muší váhy", když bychom jej srovnávali třeba s bernardýnem, který může mít hmotnost i přes 60kg. Ale v hrudi jezevčíka bije statečné srdce. Stačí, aby se k zaparkovanému autu na Bílém potoce přiblížila pasoucí se kráva nebo celé stádo na cestě k letní stáji. V okamžiku uvidíte za tabulí některého okna řádku bílých zubů a z vozu se ozve tak silný štěkot, že by probudil nebo přivolal i nahluchlého pastýře. Není snad žádné hrdinství štěkat za zavřenými dveřmi automobilu! Ale Pajda nezmlkne ani když je vypuštěn z vozu, když hrozí pomačkání blatníku. Proti nejbližšímu dobytčeti, vážícímu několik metráků, se vrhne s takovou odvahou, útočností a jekotem, že kravka zneklidní a otočí se k odchodu, protože má v patách stále výhrůžně štěkajícího psíka, který se až ztrácí za mohutným zadkem dojnice. Právě tak se Pajda vrhne proti koni nebo hříběti, jestliže jejich přítomnost ohrožuje třeba mé rybářské náčiní. Štěká vysokým hlasem tak zběsile a přímo se roztančí. Jednou prohnal i klidného starého koně po louce až ke vzdálenému lesíku. Nikdy nezapomenu, jak byl ten koník poplašen a jak se divil, co té rozčilené psí blešce vlastně udělal. Statný jelen s rozložitými parohy budí v Pajdovi jen zvědavost. Vypasený jezevec je však zosobněním vrozeného nepřátelství, na které je třeba hned agresivně odpovědět. Liška patří také k těm, které je nutno pronásledovat a zničit. Zajíci a králíci mu slouží k tréninku rychlosti. Jen obyčejných hus se Pajda bojí. Každé hejno, s kterým se má sejít a v němž pokaždé nějaká stará husa zlobně syčí, obchází velkým obloukem a pak ještě pro jistotu odpeláší, až se mu slechy plácají. Bojí se přirozeně i ovčáků a velmi nesympatičtí jsou mu i boxeři a někteří útoční teriéři a pudli. Straní se i včel, ale masařky pronásleduje po celé místnosti. Jako my lidé i on má nerad některé zvuky. Například hlučnou dechovku nebo harmoniku, které jej dráždí k zvednutí hlavy a naříkavému vytí. Dodržuje však přitom rytmus skladby, podobně jako při slavnostních signálech myslivců, zahajujících nebo končících hon. Z technických vymožeností se zatím nedokázal sžít s hvízdáním vysavače a zvukem fénu, před nimiž zalézá pod gauč nebo skříň. Nikdy jsme se mu proto nevysmívali. Jako člověk, i pes má mít právo na některé své fobie.