Jak Pajda málem doplatil na trénink
 Od dcery Ivy jsme si dovezli  mladého jezevčíka, slyšícího na jméno Pajda.
Měl  "vznešenější" jméno  v rodokmenu.  Bylo však  těžké je  řízně vyslovit
v situacích,  kdy je  třeba  poněkud  zkrotit nadměrný  temperament mladého
jezevčíka, libujícího  si v občasných klukovinách,  které spolu s ostatními
osobitými vlastnostmi mu také patrně získaly tolik příznivců.
 Ale  stejně  jako  v  Praze  měl  Pajda  u  nás  ve  všedních  dnech  málo
příležitosti   vyskotačit  se,   aby  netloustl   a  předčasně   nestárnul.
U chovatele -  zvěrolékaře by takový  tlustý válec, pod  nímž nakonec stěží
vyčnívají  tlapky,  byl  dvojnásobným   prohřeškem  a  mrzačením  krásného,
učenlivého a radost přinášejícího psíka.
 Zkusili  jsme proto  na odlehlých  polních cestách  cvičný běh vedle zcela
pomalu jedoucího  auta. Pajda přijal  tento trénink jako  znamenitou zábavu
a potřebný sportovní výkon.  Brzy si zcela přesně pamatoval  místa, kde byl
obvykle puštěn. Kontroloval totiž  ubývající krajinu nasáváním její osobité
vůně štěrbinou pod rámem dveří, nebo z pootevřeného okénka auta.
 Netrvalo dlouho a přišel na svůj  systém "řezání" zatáček. při němž stačil
za  rychlého   komíhání  malými  nožkami  ještě   rozlišit  jakost  vozovky
a přebíhat na měkčí okraje. A to se mu mohlo stát zcela osudné.
 U Bílého potoka se pro  nějakou zajímavost opozdil na rozsáhlém pastvisku,
dotáhl pak  naše velmi zmírněné  tempo jízdy, ale  zahlédl naproti pro  své
tlapky výhodnější měkký terén a zcela  nečekaně těsně před autem zamířil na
druhou stranu  vozovky. Brzdy zaskřípěly, ale  nestačily zvládnout okamžitě
situaci, levé kolo psíka odhodilo a ten zůstal ležet. Byla to hrůza - zajet
vlastního - celou rodinou milovaného jezevčíka !
 Zděšeně jsme  Pajdu prohlíželi. Dýchal  a podle sedřené  srsti na předních
bězích se  zdálo, že náraz  nepostihl prostředek těla,  s vnitřními orgány.
Nejspíš utrpěl také silný otřes mozku.
 Chladná voda z  blízkého potoka a opakované omývání  hlavy jej přivedly po
několika   miutách  k   vědomí.  Zíral   však  netečně,   oddychoval  těžce
z utrpěného šoku  a bylo mu celkově  hodně zle. Na vlhčí  trávě ve stínu za
stupňujícího se vedra stále usínal, občas zanaříkal a tak jsme ho teprve za
večerního chládku odvezli domů. Jen  pozvolna se v dalších dnech zotavoval,
projevoval postupně zájem o potravu a pokulhával po místnosti.
 Po tak  trpké zkušenosti s autem  jsme byli přesvědčeni, že  o cvičné běhy
již vůbec  nebude stát, nebo  že se  jich  začne bát. Ale  to byste neznali
jezevčíky,  jejich touhu  po občasném  vzruchu a  změně v "civilním" životě
a houževnatém lpění na všem, co si oblíbili.
 Za  několik dní  po neblahé  události jsme  jeli na  zahrádku. V posledním
úseku  po odbočení  ze silnice  Pajda  běhával  hned z  křižovatky s  polní
cestou. Ve chvíli,  kdy jsem přibrzdil, aby se  zvládla pravoúhlá jízda, se
zvedl a dožadoval vypuštění, že opět  poběží, tak jak je zavedeno. Vybelhal
se před  auto, klouby a šlachy  jej zřejmě ještě pobo-  lívaly, ale pohybem
vysloužilce  nebo  předčasného  výměnkáře,  kterého  zkroutil  revmatizmus,
překonal těch několik set metrů stoupající polní cesty, jak se dalo.
 Ale jaksi pro  poučení - po té lekci, kterou  jsem dostal, nešlapu na plyn
pokud  není  Pajda  dvacet  metrů   vpředu,  i  když  někdy  náhle  zarazil
a štěknutím se dožadoval, aby se jelo rychleji.
 Pajda měl  až do svého stáří  pěknou postavu, čipernost, radost  ze života
a mohl se  povyhrnutým jedním pyskem  - ale zase  ne moc, aby  nebylo vidět
vypadané  řezáky   -  pošklebovat  svým   mrzoutským  přitloustlým  kolegům
vláčejícím vinou majitelů pytlovité břicho po zemi.
 Prof.MVDr Václav D y k, DrSc