Igor Slatkovský
...závod všestrannosti pro rovery a skauty
Jsou různá v čase a různého druhu. Setkáváme se s různými názory, překvapivými úkazy, zajímavými myšlenkami. Nejpestřejší a nejpřekvapivější bývají setkání lidská.
Každý už chodíme nějaký pátek po světě a potkáváme na každém kroku lidi. Tu doma, tu v autobuse, či jen tak na ulici. Někdy je jich tolik, že leckterý z nás uteče do lesa, nebo alespoň zaleze do kouta, aby měl aspoň na chvíli od všech těch lidí pokoj. A občas se přihodí, že máme takový vnitřní pocit, že jsme potkali Člověka.
My měli to štěstí, že jak tak jdeme světem, zaharaší vnitřní majáček radostně, že jsme na své pouti také potkali Člověka. Jen tak mimochodem se dáme do řeči, a po chvíli se nám zdá, jako bychom se znali mnohem déle, než těch pár okamžiků. Problémy, se kterými si už nějaký čas lámeme hlavu, vidíme trochu v jiném světle a řešení pak s údivem nacházíme v klidu doma sami. Při rozloučení máme pocit, že jsme si toho přeci měli ještě tolik co říct, a že se rádi uvidíme zase.
A opravdu, netrvá to dlouho, a vidíme se znovu. Mezitím zjišťujeme, že učí, protože z mnohých přátel i náhodných známých vypadne občas pochvalná poznámka o výborném učiteli, hrajícím fér hru, který dokáže naučit dobře snad i víc, než sám umí. Překvapuje nás svojí přímočarostí a konáním. Dokáže velmi citlivě nasávat znalosti a pocity svého okolí, není však bezednou studnou. O co více načerpá, o to štědřeji rozdává kolem. Nerozdává však bezhlavě, ale nejdříve pečlivě najde kousek úrodného místa, a pak teprve zasadí strom. Výsledek této péče může stvrdit několik desítek vůdců dětských kolektivů, které vychoval a dokázal jim vštípit heslo "Služba" hluboko do nitra duše, a kteří sami pokračují v sadařské práci dál. On sám věnuje svou pozornost mladým ve skautském oddíle, který chce pokládat za nejlepší místo pro tuto snahu.
Slovo dá slovo a vyrážíme společně ven. Všímáme si, čím dokáže přetavovat, i ty nejstarší z mladých, v lepší Lidi, či dobré Skauty. Je jim prostě lidským vzorem, skaut-člověk, ne skaut-šašek. Nekecá o skautingu, ale žije ho na plný plyn, aby stihl co nejvíce udělat, jakoby každý den měl být ten poslední. Nejvíce ho unavují zloději času. Spíše víc dělá, přitom však koná to, co cítí. Asi díky této přímočarosti a souladu mysli se skutky dospěl tak brzy tak daleko, až se nechtěně zastavil a ohlédl se, jestli ostatním moc neutekl. A my to nepoznali...
Brzy počítáme s tím, že se o něho, jako mnozí ostatní, můžeme v případě potřeby opřít, že u něho nalezneme v klokotu času chvíli klidného posezení, v případě potřeby i střechu nad hlavou. Objevujeme, že věci, které by rád předal dál, nevnucuje, ale pouze nabízí. A jen ti; co chtějí a jsou připraveni, umí nabízené brát.
Pomalu si zvykáme na to, že se můžeme vidět, téměř kdykoli se nám zachce, a je nám to příjemně samozřejmé. Je to i pohodlné, jít se v případě potíží zeptat pana průvodčího, kam bychom asi mohli jet a kdy nejlépe vystoupit. Je to snadné, když se v případě touhy po vodě vydáme po známé cestě, a na konci dostaneme napít. Po čase, aniž si to sami uvědomujeme, nám začínají buclatět tváře a ochabovat nohy. Když jsme v nejlepším, a máme neohrožený pocit jistoty, jednou se cesta trochu zašmodrchá, a na konci místo pramene najdeme jen hrubě naškrábaný lístek, že už odchází někam jinam. Trvá to, než nám dojde, že to myslí jako se vším ostatním doopravdy, a že se s ním zde už NIKDY neuvidíme. ®e nás opouští v okamžiku, kdy nezůstává nic dlužný, kdy nám dal dost na to, abychom se mohli pokusit vykročit sami jeho směrem, kdy je dost mlád a čistý na to, aby nám zůstat v mysli vzorem. Vzorem člověka, který slouží Pravdě a Lásce skutečně v každé době, plní si své povinnosti, ctí s potřebným citem zásady, které přijal a je připraven pomáhat tam, kde je pomoci zapotřebí.
Chvíli se nám chce brečet, jako dítěti, kterému vzali jeho hračku, se kterou mu bylo dobře, a kterou důvěrně znalo. Pak se zamyslíme, proč je tak tenká nit dělící dvě cesty, a bytostně se nás dotkne pomíjivost okamžiku. Promneme si oči a vidíme, že nejsme sami, a při důkladném pohledu se nám zdá, že se nám jeho obraz občas zablýskne v mnohé tváři kolem nás. Pak v tichosti zkusíme někde zavřít oči a podívat se do sebe, zdali ji objevíme i v sobě. Věříme, že ano, a že nám pomůže prosvítit cestu mnohými ze směrů, které nám stačil ukázat. Je však hodně koutů, kam ještě nikdo pořádně neposvítil, jestli tam něco někomu neschází. Pojďme tedy zkusit vyrazit HNED na naše další cesty, vždyť sami nevíme, kolik na to ještě budeme mít času...
Ještěr, Chechtal, Nab
© Memoriál tým 1995-2006